Vysoké štíty Ionské

Pokud bychom se rozhlédli po Sluneční soustavě a pátrali po tom, kde se vyskytují hory, řekněme klasických tvarů, podobné těm na Zemi se štíty tyčícími se vysoko k nebesům, zjistili bychom, že takových míst moc není. A je ještě méně míst, ze kterých máme alespoň kvalitní snímky. Místa, která v tomto nejvíce přípomínají Zemi, jsou zřejmě Venuše a Titan. Mají hustou atmosféru a mají i vysoké hory (které nejsou sopkami), na Titanu třícisícovky a na Venuše jsou hory vysoké dokonce 11 kilometrů. Díky husté atmosféře disponujeme ovšem jen radarovými mapami, které postrádají kouzlo snímků pořízených klasickými kamerami. Z Marsu máme na druhou stranu mnoho zajímavých snímků, ale vysoké hory na Marsu jsou téměř vždy sopkami.
Pokud bychom vzali v úvahu tělesa, která postrádají viditelnou atmosféru, pak zjistíme, že většina ostatních vysokých hor jsou centrální kopce velkých kráterů nebo jejich krátery posázený povrch hned prozradí jejich nepozemský původ.
Přesto máme pěkné snímky velmi vysokých hor, které neleží na Zemi, a přitom nejsou ani hustě pokryté krátery, ani to nejsou sopky.

Jejich pořízení věru nebylo snadné.
Bylo totiž třeba vyslat kosmické sondy až do blízkosti Jupiterova měsíce Io.
A v blízkosti Io nepanuje zrovna přátelské prostředí. Díky vysoké úrovni radiace v této oblasti se každý elektronický obvod velmi rychle "usmaží". Díky speciální ochraně a použitím zodolněných komponent je zde možné nějakou dobu elektronické zařízení "udržet při životě" a díky tomu máme kvalitní, detailní fotografie Io a to hned ze dvou sond. První je Voyager 1, který prolétl kolem Io v roce 1979 ve vzdálenosti 20 600 km a druhou je Galileo, která se stala umělou družicí Jupitera v roce 1995 a kolem Io sedmkrát prolétla ve vzdálenosti bližší než Voyager 1 (ale pouze ve třech případech se podařilo získat kvalitní snímky).
V roce 2001, Galileo naposledy úspěšně prolétla okolo Io a pořídila mimo jiné následující úžasné snímky hory Tohil Mons a přilehlých lávových jezer Radegast Patera a Tohil Patera.

Tohil Mons, pojmenována po Mayském bohu počasí, je vzhledově spíše pohoří než hora, protože během procesu vzniku se celý její (dříve zřejmě monolitní) masiv rozlámal a některé části se sesunuly do nižších oblastí okolních planin. Díky tomu existuje v rámci masivu Tohil Mons hned několik vysokých vrcholků, z nichž zejména ty poblíže lávového jezera Radegast Patera, mají klasický tvar štítů tyčících se vysoko nad okolní krajinu. Jak vysoko? Analýzou topografie terénu a vytvářením trojrozměrných modelů útvarů na Io (a nejen na něm) se zabývá dr. Paul Schenk z Houstonského institutu Lunar and Planetary Institute (LPI). Ten změřil výšku některých vrcholků Tohil Mons na 9,4 km (Schenk et al., 2001). Použil přitom snímků z dřívějších průletů označovaných jako I24 a I27. Tyto snímky si můžete opět prohlédnout na blogu Gish Bar Times Jasona Perryho (zde a zde). Zajímavé na těchto snímcích je to, že Slunce bylo v době pořízení těchto snímků vysoko na Ionské obloze, Tohil Mons nevrhá stín a je velmi těžké zjistit, že na těchto snímcích se nalézá hora vyšší než Mount Everest.
Při průletu I32 byly pořízeny další snímky, tentokrát bylo Slunce nízko a  Tohil Mons krásně vynikl. Navíc tyto snímky mají i lepší rozlišení okolo ~50 metrů na pixel (dřívější snímky něco pod 200 m/pix). Protože Galileo pořídil další sadu snímku z větší vzdálenosti a z poněkud jiného úhlu, bylo možné tyto snímky zpracovat do třírozměrné podoby. Toho opět využil P. Schenk, který vytvořil digitální výškové modely (DEM) této hory a přilehlého okolí. Z takových modelů je pak možné vytvořit například animace celé hory. P. Schenk zveřejnil dvě takové animace, jedna využívá data z průletů I24 a I27, druhá je vylepšena o data z průletu I32.
Já jsem použil stejná data k vytvoření trojrozměrných snímků této hory a lávového jezera Radegast Patera. Tyto snímky můžete vidět níže v podobě černobílého a barevného anaglyfu (potřebujete červeno-modrozelené brýle) nebo v podobě dvojice (normální a se zesíleným kontrastem) viditelné trojrozměrně metodou zašilhání  (metoda cross-eye). Barva byla přidána z barevných snímků pořízených sondou Galileo dříve přes fialový, zelený a infračervený filtr.

Snímky jsou z důvodu stereoskopického zobrazení vhodně natočeny, směr nahoru odpovídá na trojrozměrných snímcích zhruba směru jihovýchodnímu. Ve spodní části snímků můžete vidět tmavé lávové jezero Radegast Patera. Toto jezero je pojmenováno po slovanském  bohu slunce a úrody Radegastovi. Což, jen tak mimochodem, zapříčinilo můj poněkud osobnější vztah k těmto snímkům, protože žiju nedaleko Beskydského vrcholku Radhoště, který je po něm také pojmenován (a má zde sochu) a stejnojmenné pivo také není špatné, ale zpět na Io. Lávové jezero Radegast Patera je v Ionských měřítcích spíše jezírkem a patří k těm nejmenším zaznamenaným. Má tvar oválu o rozměrech 29×21 kilometrů (Williams et al., 2004). Přitom na Io nejsou výjimkou lávová jezera s desetinásobnými rozměry (třeba Loki Patera). Ne všechna lávová jezera na Io jsou ovšem dodnes aktivní a obsahují čerstvou lávu. Část těchto jezer jsou němými svědky dřívější vulkanické aktivity a v současné době jsou už vychladlá a jsou tvořena jen ztuhlou lávou. I Radegast Patera není evidentně aktivní v tom smyslu, že by bylo plné žhavé lávy. Žhavá žhnoucí láva by byla velmi dobře vidět. Přesto díky speciálnímu zobrazovacímu spektrometru, který byl na palubě Galileo, víme, že Radegast Patera aktivní je, s lávou ukrytou nehluboko pod ztuhlou lávovou krustou. Pomocí tohoto přístroje je možné měřit teplotu povrchu Io a na povrchu lávového jezera naměřil teplotu okolo 50°C (Lopez et al., 2004), což je zhruba o 200°C více než chladné okolí. Konkrétně se jedná o oblast viditelnou na obrazcích jako velmi tmavá skvrna o průměru asi 7,5 km v pravé části Radegast Patera (Lopez et al., 2004).
Nad jezerem se tyčí štíty samotné hory Tohil Mons. Dva velké, nejbližší k Radegast Patera, nebyly zřejmě zahrnuty do měření P. Schenka (protože chybí v mosaice z průletů I24 a I27). Výška prvního z nich je odhadována na 10 km (Williams et al., 2004), ale objevil se i údaj o celkové výšce 11 km nad okolními planinami (Williams et al., 2004).
Další dva vzdálenější vrcholky jsou o něco nižší, s výškou mezi 7-mi až 9-ti kilometry. Zvrásněný terén v horní části snímku je zřejmě sesuvem části hory do údolí. Jak vypadá celý horský masiv Tohil Mons o rozměrech 112×345 km a ploše přes 43 000 km² (Schenk et al., 2001) si můžete prohlédnout na výše uvedených animacích P. Schenka, či na této mosaice Jasona Perryho. Tohil Mons je horský masiv tvaru motýla (či netopýra) mírně pod středem této mosaiky.
Tohil Patera není na mých stereoskopických snímcích viditelná, ale můžete si ji prohlédnout na mosaice této oblasti, opět od J. Perryho. Je to "flekatá" oblast v pravé části snímku.

Černobílý a barevný anaglyf hory Tohil Mons a lávového jezera Radegast Patera.
Kredit: NASA/JPL/Daniel Macháček.

Tohil Mons a Radegast Patera stereoskopicky zobrazitelná metodou zašilhání. Standardní verze (shodná s výše zobrazenou anaglyfovou verzí) a verze se zesíleným kontrastem.
Kredit: NASA/JPL/Daniel Macháček.

(Lopez et al., 2004) Rosaly M. C. Lopes, Lucas W. Kamp, William D. Smythe, Peter Mouginis-Mark, Jeff Kargel, Jani Radebaugh, Elizabeth P. Turtle, Jason Perry, David A. Williams, R. W. Carlson et al.
Lava lakes on Io: observations of Io's volcanic activity from Galileo NIMS during the 2001 fly-bys, Icarus 169, Pages 140-174, 2004.

(Schenk et al., 2001) Paul Schenk, Henrik Hargitai, Ronda Wilson, Alfred McEwen and Peter Thomas .
The Mountains of Io: Global and geological perspectives from Voyager and Galileo.
Journal of Geophysical Research (Vol 106, E12, Pp 33201-33222, December 25, 2001) via Io Mountain Database.

(Williams et al., 2004) David A. Williams, Paul M. Schenk, Jeffrey M. Moore, Laszlo P. Keszthelyi, Elizabeth P. Turtle, Windy L. Jaeger, Jani Radebaugh, Moses P. Milazzo, Rosaly M. C. Lopes and Ronald Greeley. Mapping of the Culann–Tohil region of Io from Galileo imaging data, Icarus 169, Pages 80-97, 2004.